Homeopatie: věda nebo okultismus? - 1. část

V posledních letech je v křesťanských kruzích často poukazováno na životní příběh lékařky, bývalé homeopatky, která homeopatii veřejnosti prezentuje jako druh okultismu, protože došlo k tomu, že při touto lékařkou aplikované homeopatické léčbě byla negativním způsobem ovlivněna psychika. Přestože homeopatie nikdy nebyla součástí praktik jako je např. čarodějnictví, věštění, astrologie, výklad karet, exorcismus či čtení z ruky, bývá s okultismem, jakožto naukou o mimosmyslovém vnímání, které nejde vysvětlit žádným vědeckým principem, neprávem spojována. V tomto článku se pokusíme objasnit, proč je homeopatie naopak vědou s pevnými zákonitostmi, které by měl každý, kdo ji praktikuje, znát a dodržovat, aby nedocházelo k podobným závěrům a šíření nepravdivých informací. Výše zmíněná situace se dá totiž velmi snadno vysvětlit pomocí základních homeopatických principů a každému pak bude jasné, že se nejedná o žádný projev temných sil, ale že pro tento fenomén existuje velmi jednoduché vysvětlení, které nespočívá v okultní povaze homeopatie, ale v porušení hned několika homeopatických principů uvedenou lékařkou při výběru homeopatického léčebného prostředku.

Sám Dr. Hahnemann, zakladatel homeopatie, ve své knize Lesser writings píše o přirozených zákonech, podle kterých musí probíhat vhodná homeopatická léčba nemocí.1 Druhý paragraf Organonu, základní knihy klasické homeopatie, zformuloval takto: „Nejvyšším ideálem léčení je rychlé, nenásilné a trvalé obnovení zdraví nebo odstranění a vymýcení nemoci v celé její šíři, a to co nejkratším, nejspolehlivějším způsobem, na základě jasně pochopitelných principů.“² Jaké jsou ale principy homeopatické léčby a co nám v praxi říkají?

Homeopatie a zákon podobnosti

Podobné se léčí podobným je často první věta, kterou většina z nás slyší, když se poprvé setká s homeopatií. Je to zároveň hlavní a nejdůležitější princip, na kterém je tento léčebný systém založen. Slovo homeopatie vzniklo spojením dvou řeckých slov "homeo", tedy "podobný" a "pathos", což znamená "utrpení nebo nemoc." Podobné se léčí podobným (latinsky Similia similibus curentur) nám říká: najděte lék, který vyvolává u zdravého člověka podobné symptomy, kterými trpí pacient v důsledku nemoci, a pokud je toho jeho organismus schopen, dojde k uzdravení. Pro člověka, který se s tímto principem setká poprvé, většinou vyvstane otázka, jakým způsobem může něco, co vyvolá např. rýmu, zároveň rýmu léčit? Nejde nám hlavně o to najít lék, který rýmu dokáže primárně zlikvidovat? Vždyť přece rýma nebo jakýkoliv symptom je něco, co je nám velmi nepříjemné a čeho se chceme zbavit. Proč tedy hledáme lék, který podobné symptomy vyvolává, a jakým způsobem takto aplikovaný lék nemoc léčí?

První věc, kterou bychom měli podrobně pochopit, jsou symptomy a jejich význam. Z pohledu klasické homeopatie je symptom obrannou reakcí organismu, jejímž účelem je zajištění maximální možné rovnováhy, které je v dané chvíli organismus schopen dosáhnout v závislosti na aktuálním celkovém stavu a v extrémních případech i zachování životně důležitých funkcí či života jako takového.

Dalším často zmiňovaným pojmem v homeopatii je vitální síla. Zakladatel homeopatie Dr. Samuel Hahnemann se o ní vůbec poprvé zmiňuje ve své knize Organon racionální léčby, kde v §9 píše2: "Ve zdravém stavu, duchovní životní síla (autokracie), dynamis, oživuje hmotné tělo (organismus), vládne mu neohraničeným způsobem a udržuje všechny jeho části v obdivuhodné, harmonické, živoucí činnosti pocitů a funkcí, takže náš vnitřní, rozumem obdařený duch, může volně užívat tohoto živého, zdravého nástroje k vyššímu účelu našeho bytí.“ Tento paragraf byl v minulosti chápán nesprávně zejména církví kvůli výroku "duchovní životní síla". Hahnemann žil v 18. století a musel popsat bioenergii. Slovo „duchovní“ v jeho době znamenalo něco nemateriálního, proto použil tento pojem.

Dnes víme, že se jedná o bioenergii. Víme, že srdce pracuje s elektrickou energií, která je měřitelná pomocí EKG, že mozek generuje elektromagnetickou energii, která je měřitelná pomocí EEG, že svaly generují elektrické biopotenciály, které lze měřit pomocí EMG, atd. Krátce řečeno - na této energii není v pravém slova smyslu nic duchovního. Hahnemann měl na mysli tutéž energii, která pohybuje tělem a oživuje ho. Důkazem toho je, že o 20 let později ve svém díle Chronické nemoci ⁵ změnil označení a nazval ji organickou vitální silou, což je velmi blízké modernímu chápání, podle kterého chápeme životní sílu jako bioenergii.

O objasnění mnoha otázek ohledně homeopatické léčby, které byly dříve nejasné, včetně pojmu životní síla, se zasloužil jeden z nejznámějších žijících homeopatů a držitel Alternativní Nobelovy ceny Prof. George Vithoulkas. Právě on zavedl do homeopatie pojem "obranný mechanismus", který je ekvivalentem k termínu "vitální" nebo také "životní síla" používaný Hahnemannem. Ve své knize New Model for Health and Disease píše, že organismus je vybaven komplexním obranným mechanismem, který se neustále vyrovnává se stresy všeho druhu, aniž bychom si toho byli vědomi, a snaží se udržet organismus v maximální možné rovnováze, které je v daný okamžik schopen.³ Tento obranný mechanismus je neustále aktivní na všech rovinách, tedy fyzické, emoční i mentální, a to i ve stavu zdraví. Dokonce i v tomto stavu se musí neustále vyrovnávat se všemi vlivy, které na nás působí, ale dokud se mu daří udržet organismus v relativní rovnováze (což je jeho jediný úkol), nevnímáme sami na sobě žádnou z jeho aktivit.

Rovnováhu se mu daří udržet do té chvíle, dokud je silnější než vlivy, které na něj působí. V závislosti na individuální síle či slabosti obranného mechanismu (vitální síly) má tedy každý člověk různý stupeň rezistence (citlivosti) vůči vlivům (stresu). Stresem máme na mysli cokoliv, co má potenciál narušit rovnováhu a celistvost lidského organismu. Stres tedy může být emocionální (např. zármutek, šok, úlek), mentální (např. nadměrné studium, přepracování), fyzický (např. úraz, nevhodné jídlo, nedostatek spánku). Může se také jednat o vlivy prostředí (např. změna teplot, slunce, chlad, průvan), toxické vlivy (např. otrava) nebo stres chemický (např. léky, chemické látky) a biologický (např. viry a bakterie).

Zcela jiná situace však nastane ve chvíli, když je stres silnější než obranný mechanismus a je překročen práh rovnováhy. Pokud k tomu dojde, obranný mechanismus pokračuje dále ve své snaze obnovit zdraví a dosáhnout nejlepší možné rovnováhy, které je v daný okamžik schopen s tím rozdílem, že jeho aktivity se stanou výraznými. My je vnímáme jako pocity nepohody, které se mohou projevit na jakékoliv rovině našeho bytí (fyzické, emocionální a mentální). Tyto činnosti obranného mechanismu, jež většinou, ale ne vždy vnímáme jako pocit nepohody, označujeme jako symptomy. Symptomy jsou tedy důsledkem činnosti našeho obranného mechanismu, které se projeví ve chvíli, kdy je organismus vyveden z rovnováhy. Pokud k tomu dojde, není již nadále schopen vyrovnávat se s vnějšími a vnitřními vlivy tak, abychom to subjektivně necítili. Cílem této činnosti (symptomů) je opětovné nastolení rovnováhy a zdraví.

Symptom je tedy něco, co na jednu stranu není zdravé, ale zároveň je něčím, co organismus nezbytně potřebuje k navrácení a udržení nejlepší možné rovnováhy v danou chvíli. Individuální vzorec symptomů a zejména souhrn symptomů, které jsou zvláštní, ojedinělé a charakteristické pro daný případ, ukazují jedinečný způsob, jakým se obranný mechanismus konkrétního člověka snaží dosáhnout zdraví. Nyní si uvedeme příklad, na kterém si ilustrujeme význam symptomů, a zároveň si ukážeme, co máme na mysli individuálními a charakteristickými symptomy.

Vezměme jako příklad dítě, které onemocní nachlazením. K tomu, aby mohlo vůbec onemocnět, je zapotřebí, aby současně byly splněny dvě podmínky. První je, že dítě musí být náchylné vůči konkrétnímu spektru bakterií nebo virů. Tou druhou je stresor, vůči kterému je dítě citlivé, např. pobyt v prostředí, kde se zmíněné bakterie či viry ve zvýšeném množství nachází, a nebo kombinace různých stresových vlivů. Pokud je jedinec citlivý, ale nacházel by se v prostředí, kde není vyšší koncentrace virů a bakterií, na které je citlivý, nemohl by onemocnět infekcí, které tyto mikroorganismy způsobují. Stejně tak pokud bude v prostředí, kde taková koncentrace je, ale nebude mít na ně dostatečnou citlivost, nemůže onemocnět.

Míra citlivosti je samozřejmě velmi individuální a zatímco u některých dětí stačí k onemocnění pouze pobyt v místech se zvýšenou koncentrací bakterií a virů, u jiných dětí musí přijít další stres, který organismus oslabí do té míry, že infekce může proniknout dovnitř, např. průvan, změna teploty, ale i psychické vlivy jako emoční vzrušení, smutek, vztek, zklamání, atd.

Na vzniku jakékoliv nemoci, ať už akutní nebo chronické, se vždy podílí dva faktory. Jedním je vyvolávající příčina (stresor), druhým udržující příčina neboli predispozice. Ve chvíli, kdy je organismus oslaben určitým stresem a toto oslabení přesáhne práh rovnováhy, objeví se potíže, ke kterým má pacient sklony (predispozice), což se za nějakou dobu projeví právě skrze chorobné znaky a symptomy.

Když se nyní vrátíme zpět k našemu případu, vidíme, že v důsledku snížené rezistence vůči bakteriím či virům (která sama o sobě představuje narušení zdraví a ukazuje na určitý stav nerovnováhy organismu) mají tyto mikroorganismy "otevřené dveře" a mohou bez větších potíží proniknout do těla. Ve chvíli, kdy se tak stane, začnou se množit, a když je jejich množství kritické, je okamžitě zalarmována některá z částí obranného mechanismu, v tomto případě imunitní systém, který se snaží najít způsob, jak se nákazy zbavit. V závislosti na jeho síle či slabosti se bude odvíjet závažnost a hloubka choroby (reakce) na choroboplodný stimul, např. bakterii.

Mezi homeopaty je všeobecně přijímán názor, že bakterie ani viry nejsou příčinou nemocí. Prvotní příčinou je celkový stav organismu, který bakteriím či virům poskytne vhodné podmínky k tomu, aby mohly do organismu proniknout nebo k tomu, aby již přítomné viry nebo bakterie dostaly šanci se probudit z latentního stavu.³

Stupeň vitality a jeho vliv na průběh akutních nemocí

U dětí s největší vitalitou (velmi silným obranným mechanismem) se objevují vysoké teploty, ale organismus je dostatečně silný na to, aby ochránil hlubší orgány. Komplikované záněty se proto u těchto dětí objevují spíše ojediněle. Dítě není významně náchylné k akutním infektům a pokud k nějakému dojde, dokáže organismus rychle obnovit zdraví a v případě nutnosti vyprodukovat vysokou horečku. Můžeme říci, že v tomto případě má organismus dostatek energie na to, aby vytvořil vysokou teplotu, jejímž cílem je zlikvidovat choroboplodný podnět, a zároveň aby dokázal ochránit důležité orgány. Pokud je organismus dítěte slabší, horečky se budou pohybovat v nižších hodnotách, ale délka trvání jednotlivých infektů bude delší a jejich průběh, co se týká závažnosti, se zhorší. V takovém případě bude dítě nemocné častěji a záněty budou zasahovat hlubší orgány, jako např. ledviny nebo plíce. Přesné místo, kde dojde k zasažení, závisí na genetických predispozicích dítěte a na typu bakterie či viru.⁴

Horečka je symptom, který je velmi důležitý. Pomocí horečky se organismus snaží zlikvidovat bakterie či viry a zpětně obnovit zdraví. Horečka však není jediným symptomem a současně s ní se často objevují další, například silná únava a spavost, nechuť k jídlu, apatie, atd. Všechny tyto symptomy organismus vytváří proto, aby si pro sebe zajistil maximum energie pro boj s nemocí. Např. ztrátou chuti k jídlu si tělo zajistí, že nebudeme jíst a tím pádem tělo nebude muset vydávat energii na trávení jídla a zažívací procesy a místo toho může energii použít na boj s nemocí. Únava, apatie, atd. nás přinutí spát mnohem déle než ve zdravém stavu. Během spánku dojde ke zpomalení tělesných funkcí, což dává tělu možnost použít energii k uzdravování.

V druhém případě se jedná o dítě, jehož organismus není tak vitální jako u dítěte s vysokou horečkou. Když infekce zasáhne např. průdušky, organismus musí na tyto místa dopravit velké množství bílých krvinek, jejichž úkolem je zlikvidovat původce nákazy. Aby k tomu mohlo dojít, musí zvýšit průtok krve dýchacími cestami, které se důsledkem překrvení zúží, a dítě pociťuje potíže s dýcháním. Během zánětlivé fáze se mohou projevovat další příznaky, které se mohou lišit v závislosti na konkrétním pacientovi a také v závislosti na typu infekce. Nicméně v obou případech se organismus snaží vyloučit choroboplodný podnět, ale způsob, kterým se o to snaží v druhém případě je vážnější a více zdraví ohrožující, protože probíhá hlouběji v organismu. Tím, že homeopatický lék stimuluje obranný mechanismus (dává mu energii navíc) k tomu, aby se uzdravil, čímž posiluje již existující symptomy, podporuje organismus jako celek v jeho úsilí odstranit nemoc svým vlastním specifickým (individuálním) způsobem.

Je homeopatie vědecká?

Klasická homeopatie respektive homeopatie obecně je často označována za nevědeckou, a to hlavně lidmi, kteří do ní neměli možnost blíže nahlédnout. Zkusme se nyní podívat na definici vědy a do jaké míry ji homeopatie odpovídá. V naučných slovnících je věda definována jako "propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků."

Homeopatie je systém založený na velmi striktních pravidlech, která vycházejí z pozorování miliónů pacientů stovkami tisíc homeopatických lékařů na celém světě nezávisle na sobě. Vzhledem k tomu, že se jedná o systém, který je založen na pravidlech, která vycházejí z pozorování a zkušeností, která jsou opakovaně ověřitelná, naplňuje klasická homeopatie definici vědy. Mnoho dlouhodobě sledovaných případů léčených pouze homeopaticky je zaznamenáno v knize Classical Homeopathy: Evidence Based Medicine od Erika van Woensela.

Nejznámějšími homeopatickými pravidly jsou tzv. Heringovy zákony léčby. Představují soubor pravidel, která říkají, jakým způsobem mizí symptomy, když organismus směřuje k vyléčení. Sdělují nám, že pokud se organismus uzdravuje, symptomy mizí zevnitř ven, odshora dolů a v opačném pořadí než se objevily. Prof. George Vithoulkas píše ve své knize Science of Homeopathy: „Zmíněné zákony musí znát a respektovat každý lékař bez ohledu na to, jaký způsob léčby používá. Existují také zákony a principy, kterými se řídí léčení a každý terapeut, bez ohledu na to, jakou léčebnou metodu používá, by měl tyto zákony a principy znát a používat. Porucha, která během jakékoliv léčby postupuje od méně důležitých orgánů směrem k důležitějším, znamená zhoršení celkového zdravotního stavu. Opačný postup znamená pokrok směrem k jeho zlepšení.“⁶

V praxi opakovaně pozorujeme fenomén, který empiricky potvrzuje teorii, že mezi akutními a chronickými nemocemi existuje spojení. Představme si dítě, které trpí na občasná nachlazení s vysokými horečkami a krátkým nekomplikovaným průběhem. Pokud jsou tyto epizody potlačeny antibiotiky (léky na potlačení zánětu) a antipyretiky (léky na potlačení horečky), za nějakou dobu přestane mít organismus dítěte sílu generovat vysoké teploty a jednotlivé infekty u něj začnou mít závažnější průběh. Teploty klesnou a vzhledem ke snížené funkci imunitního systému budou všechny další infekce zasahovat hlubší orgány, např. plíce nebo ledviny a doba potřebná k uzdravení se prodlouží, jelikož imunitní systém, oslabený předchozími masivními dávkami antibiotik nebude schopen chránit organismus efektivně, což se v praxi projeví také neschopností vyvolat vysokou horečku (38,5°C a více). O důležitosti horečky již psal sám Hippokrates, který je považován za otce lékařství: „Dej mi schopnost vyvolat horečku a vyléčím veškeré nemoci.“ Rufus z Efesu o čtyři sta padesát let později řekl: „Pokud by se našli lékaři schopní vyvolat horečku, nebylo by nutné hledat žádné další léky.“⁷

Dítě tak přestane mít běžná nachlazení, ale začne trpět na angíny nebo bronchitidy, a pokud potlačující léčba bude pokračovat, za nějakou dobu dítě přestane mít náchylnost k akutním infektům zcela. V praxi pozorujeme, že v důsledku potlačující léčby ztratí organismus citlivost na bakterie a viry, vůči kterým byl náchylný dříve. Vypadá to, že z nějakého důvodu buď tyto původní patogeny již v organismu nenachází "živnou půdu" nebo že do těla pronikají, ale organismus proti nim není schopen vyvolat obrannou reakci. Tento fenomén by nicméně byl velmi zajímavým předmětem pro další seriózní výzkum.

V tomto případě přestane být dítě po nějaké době často nemocné nebo u něj akutní nemoci budou probíhat velmi zřídka bez teplot a jen s mírnými projevy, ale ve stejné chvíli se u něj začnou rozvíjet chronické potíže v závislosti na jeho individuálních sklonech. Takováto pozorování, která zná většina rodičů, ukazují, že porucha imunity nejen, že není vyřešena, ale naopak se prohloubí. Jinými slovy, antibiotika ani antipyretika neposílí imunitu, aby byla schopna organismus lépe chránit, ale naopak ji oslabí, jelikož došlo k potlačení jejích projevů (zánětu a horečky), jejichž cílem bylo odstranění choroboplodného stimulu (bakterie nebo viru).

Toto v žádném případě neznamená, že lidé s chronickými potížemi nemohou mít vysokou teplotu, ale v praxi pozorujeme častý nárůst chronických potíží právě poté, kdy organismus tuto schopnost reagovat pomocí horečky ztratí. V důsledku takového oslabení obranného mechanismu dojde k tomu, že porucha změní své projevy a namísto citlivosti k určitému spektru bakterií, jež se projevovala jako opakovaná nekomplikovaná nachlazení s vysokými horečkami a rychlým průběhem a později jako bronchitidy, se začnou objevovat chronické potíže, ke kterým má dítě sklony, např. astma. Imunitní systém v důsledku silného oslabení "přepne" do jiného režimu, ve kterém již nedokáže reagovat akutně (akutní nachlazení), ale začne reagovat chronicky (astma). Porucha tedy není vyléčena, jen změnila své projevy a přesunula se z perifernějších orgánů (sliznice) na orgány, které jsou hlubší (v tomto případě plíce) a jejichž postižení má větší a komplexnější dopad na kvalitu života dítěte. Z příkladu je patrné, že zdravotní stav není složen z jednotlivých, vzájemně spolu nesouvisejících diagnóz, ale jednotlivé potíže spolu souvisí a tvoří kontinuum.⁸ Tato sekvence potíží, která reprezentuje celkový zdravotní stav pacienta na všech rovinách (fyzické, emoční a mentální), nám ukazuje, jakým směrem se pacientovo zdraví ubírá.

Rodiče často dojdou k závěru, že dítě přestalo být nemocné proto, že se pomocí antibiotik podařilo restartovat imunitu a dítě je zdravé. Často je proto používán výraz typu: "imunitu už jsme zvládli a teď musíme léčit astma." Astma je pak dále léčeno potlačujícími léky, které ve skutečnosti neléčí, ale jen potlačují projevy onemocnění. Organismus, který není nadále schopen kompenzovat poruchu skrze symptomy na plicích, začne vytvářet symptomy na jiných rovinách, např. emoční nebo mentální. Dítěti se např. zlepší dýchání, ale začne mít problémy se soustředěním nebo rodiče pozorují výrazné patologické změny v jeho chování.

Při komplexní homeopatické léčbě, která dokáže posílit obranný mechanismus, dojde k tomu, že postupně symptomy začnou mizet v opačném pořadí. Nejprve se zlepší chování, potom astma a ve chvíli, kdy dítě přestane mít astma, objeví se znovu citlivost k akutním chorobám a po nějaké době se objeví akutní onemocnění s vysokou horečkou. Všimněte si také, že mizí zevnitř ven, od emočních symptomů k fyzickým a z plic směrem ke sliznicím, od důležitých orgánů k méně důležitým. V případě ekzémů nebo kloubních potíží po správném homeopatickém léku často pozorujeme, že symptomy mizí shora dolů. Pokud je léčba správná a pokračuje dál v posilování obranného mechanismu, nakonec dítě přestane být často nemocné a plně se uzdraví. Jeden ze slavných homeopatů všech dob Dr. James Tyler Kent ve své knize Přednášky o homeopatické léčbě píše: „Léčba musí postupovat zevnitř ven. Ze středu na okraj, tzn. shora dolů, zevnitř ven, od důležitých orgánů k méně důležitým, od hlavy k rukám a nohám. Každý zkušený homeopat ví, že příznaky, které mizí v opačném pořadí, než v kterém se objevily, mizí natrvalo. Podle toho pozná, že jde o skutečnou léčbu. Pokud příznaky nedodržují po podání léku toto pravidlo, člověk nesměřuje směrem k uzdravení.“⁹

Pravý důvod, proč se v tomto případě znovu objeví akutní nachlazení či bronchitidy je ten, že ve skutečnosti nebyly vyléčeny, ale pouze potlačeny. Ve chvíli, kdy silnější nemoc (astma) zmizí, se tyto potíže znovu objeví. Tímto způsobem na sebe jednotlivé nemoci v organismu působí. Silnější nemoc (astma) potlačí slabší (sklon k akutním bronchitidám) a ve chvíli, kdy silnější nemoc (astma) odezní, se slabší nemoc (akutní bronchitidy, resp. nachlazení) vrátí v původní, nezměněné podobě. Je to velmi podobný proces jako když někdo, kdo trpí chronickou zácpou, začne užívat projímadlo. Projímadlo umožní člověku vyprázdnit se nikoliv proto, že by ho ve skutečnosti léčilo, ale proto, že vyvolá v těle opačnou nemoc (průjem). Lék ale působí pouze tehdy, pokud je uměle vyvolaná nemoc (průjem) silnější než přirozená nemoc (zácpa), což lze ovlivnit velikostí dávky projímadla. Do té doby, dokud je dávka příliš malá a umělá nemoc (tedy průjem, vyvolaný projímadlem), je slabší než zácpa, kterou pacient trpí, nebude mít projímadlo žádný efekt. Ve chvíli, kdy je dávka tak vysoká, že průjem vyvolaný projímadlem svojí intenzitou převyšuje zácpu, může pacient na toaletu. Ve chvíli, kdy ale projímadlo vysadí, zmizí umělá nemoc (průjem), kterou projímadlo vyvolalo, a vrátí se původní nemoc (zácpa) v nezměněné nebo dokonce horší podobě, jelikož nebyla vyléčená, ale potlačená umělou silnější opačnou nemocí, kterou vyvolalo projímadlo. Toto všechno jsou jen příklady zákonitostí, na kterých je klasická homeopatie založena, a všechny z nich lze prokázat a opakovaně pozorovat v praxi.

Dostáváme se k fenoménu potlačení symptomů. Léčba je potlačující, pokud odstraní lokální symptomy, ale celkový zdravotní stav se zhorší. V závislosti na síle obranného mechanismu, která je často dána dědičnými vlivy a mírou genetické zátěže, se u různých lidí může potlačení projevit různými způsoby. Pokud vezmeme v úvahu dítě, které má silnou vitalitu, ale trpí na kožní potíže, např. bradavice, nebude potlačení bradavic tak snadné, což se projeví tak, že po jejich odstranění se bradavice objeví ve stejném nebo vyšším počtu kdekoliv na těle.

U dítěte, které bude mít úroveň vitality nižší, může dojít k tomu, že po odstranění bradavic nebude organismus schopen vytvořit je znovu a namísto toho se objeví potíže hlubší, například astma. Pokud bude toto dítě léčeno správně podle Heringových zákonů a astma zmizí, objeví se za nějakou dobu znovu bradavice. U člověka s velmi slabou vitalitou může dojít k tomu, že po potlačení bradavic se objeví psychické potíže nebo např. poruchy spánku a neklid. Princip objevení se hlubších potíží po potlačující léčbě potvrzuje například observační longitudinální studie, která proběhla na Homeopatické klinice v italském městě Lucca, podle jejíchž předběžných výsledků se zdá, že dětští pacienti s atopickou dermatitiou (AD) léčenou homeopaticky (nedochází tedy k potlačení, ale ke skutečnému vyléčení) mají nižší tendenci k zachování AD a rozvoji astmatu a alergické rinitidy v dospělosti.¹⁰

K potlačení ale může dojít i v homeopatii, pokud je při výběru léku věnována pozornost lokálním, nikoliv celkovým symptomům. V takovém případě není na vině okultní povaha homeopatie, jak s oblibou popisují křesťanské magazíny, v nichž se objevují zpovědi "homeopatů", kteří si například zmizení bradavic a následný výskyt psychických potíží vysvětlují tím, že homeopatie má cosi společného s ďáblem. Vysvětlení je mnohem prostší a chyba není způsobena okultní povahou homeopatie, ale tím, že "homeopat", který toto tvrdí, nebyl obeznámen s fenoménem potlačení a lék nebyl předepsán podle pravidel klasické homeopatie s ohledem na celkové symptomy, ale pouze na základě lokálních symptomů jako např. bradavice.

Klasická homeopatie je extrémně složitá právě kvůli velkému množství pravidel a také znalostí, bez kterých se její správná aplikace neobejde. Díky tomu mnoho lidí hledá zkratky jak se vyhnout dlouholetému studiu a pokud se jim nedaří, obviňují homeopatii nebo vymýšlejí teorie, které ji očerňují. Homeopatie má mnoho pravidel a zákonitostí a selhání přijde vždy, když jsou tato pravidla jakkoliv porušena.

Druhou část článku si přečtěte zde.