Praktický význam miasmat

Abychom si mohli tuto otázku zodpovědět, musíme vzít úvahu případy z praxe, se kterými se setkáváme a zároveň zodpovědět několik dalších otázek, a sice: "Co je to miasma a jak se podílí na vzniku nemoci? Co je to predispozice k nemoci? Je nějaký rozdíl mezi miasmatem a predispozicí? V jakých případech nám znalost miasmat nepomáhá k nalezení léku a proč, a v jakých případech je tomu naopak a proč?"

V praxi totiž existují případy, u kterých nám znalost miasmat nemůže nijak pomoci, ale zároveň existují i případy, u kterých se bez této znalosti neobejdeme a u kterých je skutečné pochopení miasmat klíčem k nalezení léku.

Co je to miasma?

Pojem miasma pochází z řečtiny a znamená znečištění. Hahnemann identifikoval 3 miasmata a sice psorické, sykotické a syfilitické. Miasmatem tak označuje sekundární chronické projevy, které se manifestují po potlačení infekční fáze svrabu, kapavky a syfilis. Klinické pozorování totiž ukazuje, že pacienti, u kterých se projeví např. syfilis a tato infekce je potlačena ve své akutní fázi, dojde k později k rozvoji určitých chronických potíží. Pokud tedy máme pacienta, u kterého se po potlačení např. syfilis objeví chronické noční bolesti kostí, můžeme říci, že tento člověk má syfilitické miasma, respektive sekundární chronické následky potlačené akutní syfilis. To samé platí pro kapavku, svrab i tuberkulózu. Zdrojem těchto sekundárních chronických potíží je tedy určitá infekce. První miasmatickou charakteristikou je tedy infekční původ.

I když každé miasma preferuje určité orgány, dá se říci, že každé z miasmat může vést k rozvoji jakékoliv choroby. I přesto, že tomu tak je, ale existují určité charakteristické symptomy, na jejichž základě lze miasma identifikovat. Např. chronická rýma se může vyvinout v důsledku jakéhokoliv miasmatu. Pokud bude rýma důsledkem potlačení svrabu (psorická), bude charakterizována suchostí a svěděním v nose spolu s nehojnými vodovými výtoky. Chronická rýma se sykotickým původem bude naopak charakterizována hojnými hustými výtoky, které budou často hnisavé (žluté, nebo žlutozelené), ale i přesto nebudou výtoky dráždivé. Syfilitická rýma bude charakterizována tvorbou vředů na nosní sliznici a výtoky, které budou mít rozežíravý charakter, což může vést k destrukci nosních chrupavek. U tuberkulární rýmy bude v popředí krvácení z nosu nebo nosní výtoky s příměsí krve. Z tohoto pozorování je patrné, že druhým charakteristickým znakem miasmatu je specifický obraz symptomů.

Pokud člověk, u kterého se rozvinou sekundární projevy (miasma), bude mít děti, bude toto miasma v určité podobě přeneseno na jeho děti. Třetím a posledním parametrem pro miasma je tak dědičnost na další generace.

Miasma a predispozice

I když je miasma dědičně, není dědičné jako konkrétní obraz symptomů, protože dítě samotné nemělo kapavku a tudíž nelze říci, že v době narození má miasma, které je, jak jsme říkali, definováno jako skupina symptomů, které se rozvinou po potlačení počátečního výtoku. Pokud vezmeme jako příklad muže, u kterého se po potlačení akutních symptomů kapavky rozvinulo astma a tento muž bude mít dítě se ženou, která je zdravá, bude se zdraví dítěte nacházet někde mezi oběma rodiči. Jinými slovy, dítě bude zdravější než otec, ale nemocnější než matka. Nezdědí tedy astma, ale např. predispozicí k tvorbě bradavic, které se u dítěte mohou projevit ve chvíli, kdy je jeho organismus vážněji oslaben. Toto dítě se nenarodí se sykotickým miasmatem (sekundární projevy kapavky), ale bude mít predispozici, která je tímto miasmatem u otce způsobena. Můžeme tedy říct, že dítě bude mít predispozici k tomu, aby se u něj rozvinulo sykotické miasma. Ve chvíli, kdy má predispozici, je bez symptomů a zdravé, ale ve chvíli, kdy se setká ze stresem, vůči kterému je citlivé, se objeví symptomy.

Miasma tedy reprezentuje soubor symptomů, které se objeví po potlačení primární infekce svrabu/kapavky, tuberkulózy a syfilis. Samozřejmě že výčet infekcí, které mohou způsobit miasma, přibývá, nicméně ne každá infekce je toho schopna. Například po potlačení běžné chřipky nic jako miasma nevznikne.

I když miasma je dědičné a může být přeneseno jako predispozice k určitým potížím, mezi predizpozicí a miasmatem existují rozdíly. Predispozice, narozdíl od miasmatu, není sama o sobě poruchou, ale potenciální poruchou, která může, ale nemusí, během života zformovat nemoc.

Predispozice (pokud není miasmatického původu) také nemusí být vždy dědičná na další generace. Uveďme si to na jednoduchém příkladu. Představme si člověka, který bude mít naprosto zdravá játra. Tento člověk bude pít mnoho let pravidelně alkohol a v důsledku kontinuální konzumace alkoholu dojde k oslabení jater, aniž by se projevila nějaká porucha. Pokud ale tento člověk bude v pití pokračovat nebo bude vystaven velkému stresu (fyzickému, emočnímu či mentálnímu), může se u něj rozvinout jaterní porucha s odpovídajícími symptomy, a to i přesto, že tento člověk se narodil zdravý. I přesto, že v důsledku alkoholu se u něj projevily jaterní potíže, jeho dítě nebude mít predispozici k jaterním potížím. Stejný mechanismus působí i na emoční rovině. Například někdo, kdo je psychicky naprosto zdravý a je vystaven opakovaně velmi silným psychickým vlivům, dojde k tomu, že část jeho emocí bude oslabena a v důsledku toho se u něj mohou rozvinout emoční potíže. Tyto potíže ale nebudou v drtivé většině dědičné, tzn, tento člověk nemůže předat tuto poruchu svým dětem. Díky tomu porucha u těchto lidí není miasmatického původu. I přesto, že není miasmatického původu, ale je možno předepsat pro tyto pacienty homeopatický lék.

Homeopatické léky a miasmata

Každý lék v homeopatické materii medice je nějak spjat s miasmaty. Víme, že např. Sulphur je psorický, Natrium sulphuricum sykotické, Mercurius syfilitický a Calcarea phosphorica tuberkulární. Když půjdeme ještě dál, zjistíme, že všechny polychresty (tzn. velké léky) jsou označovány jako polymiasmatické, což znamená, že odpovídají svými symptomy několika miasmatům. Takže např. Sulphur má kromě psorických symptomů i symptomy sykotické, syfilitické a tuberkulární. Jelikož ale většina symptomů je psorických, je označován jako psorický lék, přesněji lék s převahou psorických symptomů. Toto se týká každého polychrestu a je to způsobeno velkým množství a rozmanitostí symptomů, které u každého polychrestu nacházíme. Díky tomu můžeme nalézt případy, které vyléčil Sulphur, a to i přesto, že nebyly psorické. A jak je možné, že v takových případech byl podán Sulphur? Kvůli podobnosti symptomů. Pokud symptomy případu byly podobné Sulphuru (a to i přesto, že se jednalo o sykotické symptomy), lékem bude Sulphur. Pokud jsou symptomy případu jasné, může jakýkoliv lék léčit jakékoliv miasma.

Teorie miasmat v praxi

Existují ale případy, které jasné nejsou, alespoň ne pokud jde o symptomy jako takové. Máme například pacienta, který je často nemocný. Objevují se u něj opakované angíny a chronicky zvětšené mandle a uzliny. Během homeopatického interview se sice dozvíme mnoho dalších symptomů, ale nenacházíme žádné spolehlivé potvrzení pro nějaký konkrétní lék. Situace vypadá asi tak, že máme např. 2 symptomy ukazující na Calcareu phosphoricu, 2 symptomy na Lycopodium, 3 symptomy na Sulphur, ale žádný z léků nemůžeme potvrdit nebo nalézáme v případu kontraindikace. Potom se ale dozvíme, že v rodinné anamnéze je silná historie TBC u obou prarodičů a tato informace, tedy rodinná historie tuberkulózy, pro nás má stejnou váhu jako klíčový symptom. Pokud známe materii mediku a dáme si tyto informace dohromady, musíme uvažovat nad Tuberculinem, protože tendence k opakovaným angínám a zvětšené mandle a uzliny jsou klíčovými symptomy Tuberculina, stejně jako rodinná anamnéza TBC, která nám potvrzuje tento lék.

Toto je příklad případu, kdy rodinná anamnéza může svoji důležitostí "přebít" všechny ostatní symptomy.

Pokud nenacházíme žádná další potvrzení, je Tuberculinum v tomto případě nejlepším lékem volby. Další případ, kdy je informace miasmatického charakteru klíčová, je případ, kdy budete léčit např. pacienta s revmatoidní artritidou. Pacient má bolesti horší v klidu a lepší pohybem. Snažíte se potvrdit Rhus toxicodendron, ale nenacházíte žádné potvrzující symptomy a pacient je na duševní rovině zcela zdráv (což je častý případ pacientů s revmatickými potížemi). Při odběru případu ale zjistíte, že pacient měl v mládí kapavku. V takovém případě není možné dát Rhus toxicodendron, jelikož Rhus toxicodendron nemá vztah k sykóze. Nejlepším lékem bude Thuja, protože má stejné revmatické symptomy jako Rhus toxicodendron a zároveň je to silný sykotický lék. Pokud by tento pacient měl v historii TBC, byl by nejlepší lék Tuberculinum, protože i Tuberculinum má stejné revmatické symptomy jako Rhus toxicodendron plus silný vztah k TBC. Důvod, proč v takových případech bude Rhus toxicodendron pouze povrchně působící lék, je ten, že Rhus toxicodendron sice odpovídá symptomům, ale nikoliv jejich původu. U Thuji, respektive Tuberculina, tak lék má mnohem větší podobnost, protože odpovídá nejen symptomům, ale i jejich původu (miasmatickému).

Slovo na závěr

Všechno v homeopatii je podřízeno zákonu podobnosti. Znalost miasmat nám pouze otevírá další cestu, jak se naučit používat informace v případu k tomu, abychom nalezli správný lék. Bez znalosti teorie miasmat bychom nikdy nevěděli, že u některých případů má rodinná anamnéza stejnou hodnotu jako klíčový symptom nebo že dokonce rodinná anemnéza může mít někdy (ale ne vždy) takovou důležitost, že přebije všechny ostatní symptomy. Na druhou stranu zdaleka ne u všech případů je taková informace přítomná a ne u každého případu je tak důležitá. Každý případ je jedinečný a je pouze na nás, zda dokážeme vidět a správně zkombinovat nalezené symptomy tak, abychom nalezli to co hledáme - similimum.