Jak získat informace vedoucí k úspěšnému předepsání léku?

Během studia klasické homeopatie dojde každý student do bodu, který představuje podle mé zkušenosti jednu z nejtěžších zkoušek, jež nás na cestě za poznáváním této metody čekají. Je to chvíle, kdy za sebou máme studium základů teorie a materie mediky, známe polychresty, jejich klíčové symptomy, víme podle čeho vyhodnotit reakci na lék, známe spojení mezi akutními a chronickými nemocemi a víme (nebo alespoň tušíme), jak tyto znalosti použít v praxi.výcvik po dobu 3 let, nebo třeba i méně. Vše záleží na vás. Vybrat si můžete i z online kurzů

 

Při setkání s prvními pacienty nás ale čeká šok. Někde uvnitř naší mysli jako bychom očekávali, že pacient přijde a popíše nám své potíže stejným způsobem, jako jsme je slýchávali na přednáškách materie mediky nebo četli v knihách. Pacient nám řekne diagnózu, například ekzém, a my, v ohromném strachu z nalezení léku, se jako záchranného kruhu chytáme léků v naší mysli, které mají ve svém obraze ekzém. Aniž bychom nechali pacienta domluvit či ho opravdu poslouchali, naše mysl se upne na tyto léky a horečně přemýšlíme: “Jak jen byly ty klíčové symptomy Petrolea a Sulphuru?“

Položíme pár otázek a podvědomě očekáváme, ano očekáváme, že nám pacient dá pozitivní odpovědi a jeden z těchto léků nám potvrdí. Vždyť má přece ekzém a Sulphur je hlavním lékem, a to by bylo, abychom nějaké symptomy Sulphuru u tohoto člověka nenašli.

Strach z nalezení léku

Je zajímavé zkusit se na chvíli stát pozorovatelem svých vlastních myšlenek. Pokud to uděláme, uvidíme, jak v této fázi strach z nalezení léku pohlcuje veškerou naši energii a pozornost, zabraňuje nám se uvolnit a vnímat pacienta. Jediné, co se nám honí v hlavě je: „Pane bože, jaký lék tento člověk potřebuje?“ Jsme tak fixováni na tuto myšlenku, že jej nenajdeme, a vlastně ani nemůžeme najít. Ovládá nás strach. Co když nám tento pacient nepotvrdí žádný z léků, který známe? Co budeme dělat? Co když jej nenajdeme? Co si o nás bude myslet? A co si o nás budou myslet naši kolegové?

To, co se děje v mysli začínajícího homeopata, se velmi podobá pocitům člověka, který se učí řídit loď. Sedí ve třídě a učí se základy navigace, signalizace, jak natáčet plachty ve větru, a co dělat s kormidlem, když přijde bouřka. Když všechny tyto věci začínající námořník zná, jede na moře a má řídit opravdovou loď. Sleduje každou vlnku, myslí na tisíc detailů, které nesmí opomenout, má strach a jediné co chce, je neztratit z dohledu pevninu, která mu poskytuje jediný bod jistoty, kterou v té chvíli má. Aby se ale stal skutečným námořníkem, musí vyjet na moře i přesto, že se bojí. Pak má naději (nikoliv jistotu), že objeví nové země a nová místa a že se možná jednou šťastně vrátí domů.

První věc, kterou je nutno překonat, je strach z nalezení léku. Když se nám to podaří, uvolníme se a naše mysl se otevře tomu, co nám pacient říká, co dělá, jak vypadá atd. Je to stav, kdy neočekáváme, že nám člověk řekne něco konkrétního nebo že nám potvrdí nějaký konkrétní lék. Bereme informace tak, jak přicházejí, a nemáme potřebu je jakkoliv zkreslovat. Tendenci zkreslovat či deformovat informace máme vždy, když chceme dát nějaký lék a potřebujeme sami sobě tento předpis ospravedlnit. V té chvíli jsme zaujatí a měníme informace získané od pacienta tak, aby nám zapadaly do obrazu léku, který jsme se již stejně rozhodli dát. Je to psychologická hra sama se sebou. Otevřená mysl je opakem a znamená nezaujaté pozorování.

Touha pomoci vycházející z našeho srdce

K tomu, aby naše mysl byla skutečně otevřená a my dokázali být nezaujatí, je zapotřebí ještě něco mnohem důležitějšího, než jen překonání strachu z nalezení léku, a sice skutečná touha pomoci pacientovi, která vychází z našeho srdce, nikoliv z naší mysli. Bez této touhy sice můžeme vidět mnoho informací, pokud nebudeme ovládáni strachem z nalezení léku, ale pacient se nám neotevře do té míry, aby nám sdělil ty nejdůležitější, jelikož se v naší přítomnosti nebude cítit dobře, ale jako někdo, kdo je u výslechu.


Důležitost spojení mezi homeopatem a pacientem v okamžiku odebírání případu

A právě tato touha uvnitř našeho srdce je tím, co vytváří skutečné spojení mezi homeopatem a pacientem, mající za následek, že pacient cítí, že nebude souzen, ať řekne cokoliv, a že na straně homeopata je skutečný zájem mu pomoci. Pak se mohou vydat "na moře" spolu a existuje velká naděje, že z toho vzejde něco dobrého. Naučit se používat vlastní energii k tomu, aby se pacient cítil dobře a měl upřímný zájem a důvěru se otevřít, je podle mých zkušeností klíč k úspěšnému odebrání případu. Nezaujatý pozorovatel znamená, že i když bude pacient mluvit o věcech, které se nás osobně dotýkají nebo se kterými nesouhlasíme, ať už z jakéhokoliv důvodu, nesmíme ho uvnitř soudit. Nejen navenek, ale hlavně uvnitř. To je stav mysli, který vyvolává atmosféru důvěry, lásky a porozumění.

Znalost materie mediky

Dalším předpokladem pro schopnost vidět důležité informace je velmi dobrá znalost materie mediky. Každý lék reprezentuje patologický stav, který zasahuje celý organismus a ukazuje nám, jak funguje lidské tělo, jak spolu jednotlivé symptomy souvisejí, jak jedno vytváří druhé, a uvědomujeme si drobné detaily, kterými se nemoc může projevit. Detaily, kterých si nikdo ani nevšimne a ani je často za nemoc nepovažuje. Vzpomínám si v této souvislosti na jeden případ z našeho klinického výcviku. Jednalo se o mladého muže s dlouholetými a silnými bolesti zad. Měl silný pocit slabosti v bederní krajině, což ho nutilo se opírat. Napadlo mě Kali carbonicum, pro které je tento pocit slabosti v bederní krajině spolu s bolestmi klíčovým symptomem, ale nemohl jsem jej potvrdit dalšími symptomy a pacient tvrdil, že je to jediný problém, který ho trápí.

Dobře“, řekl jsem si, „ale to je málo na to, abych mu mohl dát lék.“ Celkový obraz nemoci není možné vidět tehdy, pokud se budeme dívat pouze na bolesti zad. I přesto, že existují tzv. jednostranné případy, kdy se nemoc soustředí do jednoho nebo několika málo lokálních symptomů a my tak nemůžeme vidět její úplný obraz, tento pacient neměl žádné další charakteristiky, které u jednostranných případů nacházíme (těžkou patologii, absenci akutních nemocí, dlouhodobé užívání silných léků, které potlačí většinu symptomů atd.), a já jsem byl přesvědčen, že tam symptomy na jiných rovinách jsou, jen je nejsem schopen vidět.

Nechal jsem ho mluvit a po nějaké době řekl: "Nikdy jsem se na nic netěšil, ani jako dítě. Vzpomínám si, že už jako dítě v situacích, kdy se ostatní děti těšily, jako Mikuláš, Vánoce, narozeniny, prázdniny, já jsem necítil nic." V tu chvíli jsem věděl, že toto je důležitý emoční symptom. Je to druh apatie, kdy člověk není schopen "být stimulován" k radosti a emoce se nacházejí ve stavu konstantní neutrality.

Napadla mě Sepia a zeptal se, jestli je něco, co bolesti zad zhoršuje a zlepšuje. Odpověděl bez přemýšlení: "Nejvíce mi pomáhá rychlá chůze". Zeptal jsem se, co se děje, když jde naopak pomalu a on odpověděl: "To je nejhorší, právě proto musím chodit rychle“. Po Sepii měl tři dny trvající silné zhoršení bolestí a poté došlo k jejich vymizení z 90 %. Nyní je to několik let, a pokud je mi známo, bolesti se již nikdy nevrátily v původní podobě. Jeho prožívání se po léku také zlepšilo, i když ne výrazně. Kdybych neznal Sepii a nevěděl, že prožívání radosti je důležitou funkcí zdravého organismu a její absence ukazuje na hlubší patologii, nikdy bych mu Sepii nemohl najít, protože bych stav neprožívání radosti nevyhodnotil jako symptom.

Znalost materie mediky nám neumožňuje jen vidět detaily a uvědomit si nejjemnější symptomy nemoci, ale také nám umožňuje pokládat otázky na klíčové symptomy jednotlivých léků, které během odebírání případu potřebujeme potvrdit nebo vyloučit.

Umění pozorovat

Umění pozorování je schopnost, která je podmíněna výše uvedeným stavem mysli, znalostí materie mediky a zkušenostmi. Je něčím, co nepřichází samo od sebe, ale poté, co uvidíte velké množství pacientů. A právě proto, že je tato schopnost velmi důležitá, je nutné ji rozvíjet s každým případem, který vidíme. Pozorování znamená schopnost vidět věci takové, jaké opravdu jsou, nikoliv "vaření z vody". Znamená všímání si detailů, které jsou patologickými projevy. Někdy ty nejdůležitější informace jsou skryty mezi řádky. Například máme pacienta, který přichází kvůli potížím s udržením moči. Jediné, co se dozvíme, je, že před nějakou dobou začal mít ráno problémy se slabým proudem moči a postupem času se mu stává, že moč nedokáže udržet. Když se ptáme na okolnosti a další potíže, dozvídáme se jen obecné věci, jako je únava, potíže se spánkem atd. Čím déle s pacientem mluvíme, tím více získáváme dojem, že na každou otázku nám poskytuje velmi vágní odpověď, která nám nijak nespecifikuje dané potíže. Začátečník si řekne, že tento pacient nemá žádné symptomy, a zkusí nějaký lék, který má potíže s udržením moči, například Causticum.

Zkušený homeopat si uvědomí, že to, co je zvláštní, nejsou jednotlivé potíže, ale způsob, jakým je pacient popisuje. Například to, že nedokáže odpovědět specificky ani na velmi jednoduché otázky třeba ohledně chutí k jídlu. Jeho odpovědi jsou typu: "Tak chutná mi asi všechno no"."A je něco, co vám chutná nejvíc?", zeptá se homeopat. Pacient odpoví: "Hmmm... asi ani ne.“ Tyto vágní odpovědi jsou klíčovým symptomem léku Alumina a jsou patologickým projevem určitého typu paralýzy mentálních funkcí. Spolu s paralýzou močového měchýře a slabým proudem moči ráno se jedná o klíčovou kombinaci symptomů ukazující na tento lék.

Porozumění pacientovi

Uvědomění si, co máme léčit, pochopení jak potíže vznikly, jaké symptomy jsou zvláštní, a které z nich představují tzv. nejsvrchnější vrstvu, je to první, co musíme udělat. K tomu používáme informace, které nám pacient řekne sám, informace, které nám sdělí jeho blízcí, a informace, jež vzejdou z našeho objektivního a nezaujatého pozorování.

Snažíme se pochopit, co se s pacientem děje, a hledáme to, co symptomy spojuje, spíše než bychom pracovali matematicky a mechanicky s jednotlivými symptomy. To, co hledáme, je vzorec. Vzorec ukazující nám, jak pracuje organismus (obranný mechanismus) daného člověka jako celek.

Když chápeme případ a víme co léčit, co by měl lék v daném případě udělat a co je pro daný případ nejvíce charakteristické, teprve poté může naše mysl začít vybírat lék, pro který je charakteristické totéž. Pochopení případu musí vždy předcházet výběru léku a nikdy by to nemělo být naopak.

Závěr

Umění odebrat případ shrnul Dr. Hahnemann v §3, kde píše: "Jestliže si lékař zřetelně uvědomuje, jakou nemoc je v každém jednotlivém případu nemoci zapotřebí vyléčit (rozpoznání nemoci- indikace), a pokud si zřetelně uvědomuje, co je na lécích, tedy na každém jednotlivém léku, oním zvláštním, oním hojivým (znalost účinků léku), a na základě jednoznačných důvodů dokáže ono uzdravující v lécích přizpůsobit chorobným symptomům, jež na pacientovi rozpoznal, pokud jde o druh léku, který je pro daný případ z hlediska své účinnosti nejvhodnější (volba léčebného prostředku), o přesně potřebnou přípravu a množství tohoto léku (správné dávkování) a patřičný interval opakování dávky, pak musí dojit k uzdravení. A konečně, pokud lékař zná v každém jednotlivém případě překážky bránící uzdravení a dovede je odstranit tak, aby obnova zdraví byla trvalá, dokáže jednat účelně a důkladně a je skutečným léčitelem."