Studovat homeopatii
je zábava, když víme,
jak na to

Tento článek je věnován všem mým studenům

 

U nás na Prague College of Classical Homeopathy začíná v říjnu další školní rok, a tak mě napadlo napsat pár slov o tom, s čím se potýkají naši studenti snad ve všech ročnících našich kurzů. Často od nich totiž slýchávám věty typu: "Ta homeopatie je tak strašně těžká, to se nedá naučit. Na co se mám zaměřit nejvíc, abych předepisoval správné léky, které pak v případu skutečně zafungují? Co mám dělat, když mě to tak baví, ale připadá mi, že se to nemůžu zvládnout všechno naučit?

Přemýšlel jsem dlouho nad tím, jak jim vlastně odpovědět, protože homeopatii je opravdu velmi obtížné zvládnout. Nakonec jsem si ale řekl sám pro sebe: "Vždyť přece víš jak odpovědět, ptal ses kdysi sám sebe úplně stejně, také jsi měl podobné pocity, že tě to baví, ale nevíš jak tomu přijít na kloub."

Z mých vlastních chyb se mohou studenti v mnohém poučit a vyhnout se jim při jejich vlastním studiu a praktikování homeopatie. Proto bych vám všem rád předal mou osobní zkušenost s tím, jak jsem já sám o homeopatii přemýšlel, jak jsem ke studiu přistupoval a podělil se s vámi o příběh o tom, kdy nastal zlomový bod v mém stylu přemýšlení o případech.

Můj styl studia homeopatie se od té doby, co jsem s ní začal, rapidně změnil. Začínal jsem jako všichni ostatní. Vzal jsem si velkou tlustou materii mediku a řekl si, že se dnes naučím třeba lék Phosphorus. Četl jsem a po pár minutách mi začaly písmenka skákat na papíře tak, že jsem knihu zavřel a přestal ji číst. Říkal jsem si, že takhle to přece nejde, že takové množství informací si nikdo na světě nemůže zapamatovat.

Přestalo mě bavit číst materie mediky, ale ne homeopatie jako taková. Prošel jsem si obdobím, kdy jsem si říkal, že znát materii mediku je vlastně zbytečné, až do té doby, než jsem viděl ty nejlepší homeopaty "v akci" a pochopil, že bez znalostí materie mediky to nepůjde.

Když jsem se naučil, jak studovat materii mediku a pochopil základy teorie homeopatie, začal jsem docházet na supervize, které vedl Prof. G. Vithoulkas.

Dodnes si vzpomínám na první případ s ním. Nikdy v životě jsem necítil takovou depresi, co se týká homeopatie. Měl jsem pocit, že všechny ty roky, všechno to nadšení a oddanost homeopatii byly k ničemu. Po hodině, když jsme šli se dvěma kamarády ze školy, nikdo z nás nemluvil. Všichni jsme nebyli daleko od toho rozbrečet se jako malí kluci, protože naše představy o tom dělat velkou homeopatii se během chvíle rozplynuly jako pára nad hrncem. Bylo to pro mě to nejhlubší dno, na jakém jsem na cestě za svým snem dělat homeopatii kdy byl. Ten večer jsem šel spát hned po škole, ale když jsem se ráno probudil, viděl jsem věci jinýma očima.

Řekl jsem sám sobě: "Teď půjdeš do třídy a nebudeš se soustředit na to, abys našel lék, ale na to, jak to George dělá. Nebudeš si psát poznámky, repertorizovat symptomy, prostě nic. Všechnu svou energii budeš soustředit pouze na jeden cíl. Sledovat George při tom, co dělá a poslouchat vše, co říká, ať už se ti to bude líbit nebo ne, ať už to souhlasí s tím, co si o homeopatii doteď myslíš nebo ne. A kašli na léky, to budou dělat všichni ostatní ve třídě, a proto jim nezbude dost energie na to nejdůležitější, a sice vnímat všemi smysly, jak tvůj učitel odebírá případ, jak pozoruje pacienta, jaké informace považuje za důležité, které považuje za důležité a které naopak ignoruje, jak, kdy a na co se ptá. Jediné, co teď musíš udělat, je snažit se přemýšlet jako on a dělat přesně to, co dělá on. Když budeš vnímat všemi smysly, jak to dělá u jednoho případu, budeš zmatený, ale nepřestávej, sleduj ho dál u dalších dvaceti případů a pak to přijde. Uvidíš vzorec, pochopíš systém jeho myšlení. Získej jeho způsob myšlení a dosáhneš svého snu o homeopatii“, to vše mi tenkrát říkalo moje srdce. Věděl jsem, že skutečná hodnota toho, co mi může George dát jako můj učitel, je jeho způsob myšlení, protože jsou v něm obsaženy všechny jeho zkušenosti, odfiltrovány tisíce chyb, které dělal před deseti, dvaceti, třiceti a čtyřiceti lety, a také moudrost člověka, který viděl stovky tisíc případů a vyléčil i případy, kterým ostatní homeopaté neměli co nabídnout.

Po asi týdnu a více než dvaceti případech jsem začal chápat, jak přemýšlí, a moje mysl začala během sledování jeho případů automaticky pracovat velmi specifickým způsobem. Nebyl to vědomý proces, ale začalo se to stávat mou přirozeností. Po týdnu kurzu jsem měl před sebou ještě 3 týdny praktických seminářů, ale pomalu jsem si řekl: "Dobře, teď zkus napodobit to, co dělá on, zkus najít lék a uvidíme, co z toho bude."

Dopoledne jsme ve škole měli případ, George jej odebral a řekl nám, že máme jít na oběd a že odpoledne by rád od někoho slyšel název léku, který je v tomhle případu indikovaný. Nepřemýšlel jsem nad lékem, ale nad tím, co je na pacientovi zvláštní, co ho charakterizuje nejvíc a co vlastně představuje tzv. nejsvrchnější vrstvu choroby v tomto případě. Pochopit, co je na daném případu patologické a co by měl lék udělat, pro mě byly klíčové otázky k zodpovězení. To vše jsem totiž viděl dělat George každý den u každého jeho případu, a proto sem se nesnažil, aby mé pochopení primárně zapadalo do obrazu nějakého léku. Když mi připadalo, že vím všechny tyto věci, položil jsem si jednoduchou otázku: "Pro který lék jsou tyto symptomy klíčové?" A odpověď přišla vzápětí: „Je to Veratrum album.“ Najít lék bylo nakonec velmi rychlé a velmi jednoduché, protože jsem se na případ díval podobným způsobem, jako můj učitel.

Nemohl jsem se dočkat, až začne odpolední hodina a když George přišel do třídy, zeptal se, kdo ví lék. Nikdo se nehlásil, a tak jsem se přihlásil a on se zeptal: „Jaký je to lék?“ Odpověděl jsem: "Mohl bych ještě před tím, než ho řeknu popsat, jak jsem k němu došel?" Nezáleželo mi ani tak na tom, zda je lék správný, ale na tom, zda bylo správné moje myšlení během jeho výběru, protože to je mnohem důležitější. George se usmál a bylo vidět, že ho moje odpověď příjemně překvapila. "Ano, samozřejmě, pověz mi, jak jsi k němu došel." Měl jsem hroznou trému, ale byl jsem tak natěšený mu to říci, že jsem ze sebe vysypal to, co jsem si před tím připravoval a potom jsem řekl i název léku.

Nastala chvíle ticha, rozhlédl jsem se po třídě a někteří kroutili hlavou, že tento lék to není. George se ale usmál a odpověděl: "Přesně tak, to je správně, tento pacient potřebuje Veratrum album."

Mám to“, řekl jsem si, „to je ono“. Neměl jsem žádné poznámky, nepsal jsem si vůbec nic, všechno jsem měl jen jako prožitek a zkušenost v hlavě. Od této chvíle uplynulo bezmála 7 let. Každý rok jezdím na praxi k Georgovi a každý rok dělám pořád to samé. Pozoruji jeho způsob myšlení, sleduji detaily, snažím se uchopit jeho styl a způsob uvažování nad případy. Ani teď si nepíšu skoro žádné poznámky, ale každý případ s ním mi pomáhá překonávat mé vlastní dosavadní limity. To nejdůležitější, co jsem si já sám odnesl z mé vlastní zkušenosti a co vždy říkám svým studentům je, že v jednotlivých případech není prvotně nejdůležitější zaměřovat se na jednotlivé symptomy a myslet hned na homeopatické léky. Mnohem důležitější je snažit se nejdříve pochopit, co se v daném případu děje a až pak přemýšlet nad tím, který lék tuto symptomatologii pokrývá.

A moje rada pro všechny moje studenty na závěr?

Praktický klinický výcvik v homeopatii je nejdůležitější částí homeopatického vzdělávání a je jiné než studium teorie a materie mediky. Nesnažte se při něm soustředit primárně na nalezení léku, nemusíte si ani psát poznámky, jen sledujte to, co dělám a snažte se to napodobit. Z mé strany je to to nejlepší, co vám všem mohu předat k tomu, abyste byli úspěšnými homeopaty.

Těším se naviděnou v říjnu s Vámi všemi,

Petr Zachariáš