Otázka ohledně diferenciální diagnostiky a kontraindikace

Provedení správné diferenciální diagnostiky je často jedním z posledních kroků před samotným výběrem léku. V tomto článku se pokusíme shrnout, jak diferenciální diagnostiku provést, co je jejím hlavním cílem a řekneme si o nejčastější chybě a důvodech, které k ní vedou.

 

Co je to diferenciální diagnostika?

Hlavním cílem diferenciální diagnostiky je zjistit, do jaké míry pokrývají jednotlivé léky, které přicházejí v úvahu, zvláštní a charakteristické symptomy případu, mezi které patří esence, etiologie, klíčové symptomy a totalita symptomů. Je tedy zřejmé, že než k tomuto kroku přistoupíme, musíme vědět, co je na případu charakteristické a zvláštní a co jej odlišuje od ostatních s podobnými potížemi.

Ve chvíli, kdy víme, co je na případu zvláštní a charakteristické, je nutno porovnat obrazy léků, které připadají v úvahu právě s těmito charakteristickými symptomy případu, tedy se symptomy, které existují u pacienta, a zjistit, které z nich léky pokrývají, zda jsou pro ten či onen lék zároveň klíčové a jestli nacházíme nějaké kontraindikace.

A právě u hledání kontraindikací dochází k nejčastější chybě, které je věnován tento článek. Uvedeme si jednoduchý příklad. Představte si, že máte pacienta, který trpí na atopický ekzém. Mezi mnoha symptomy, které má, nacházíme silnou světloplachost a pacient má často sucho v puse s pocitem velké žízně, zejména na velmi studené nápoje. Kromě ekzému trpí na bolesti hlavy, které často začínají dopoledne mezi 10-11 hodinou a večer samy ustupují. Dále nacházíme silnou averzi k tučnému jídlu a velké zhoršení po tučných jídlech.

Pacient má rád lidi, nemá úzkosti a netrpí ani na deprese či melancholické stavy. Co se týká termoregulace, není výrazně zimomřivý, ani horkokrevný, ale celkově se velmi zhoršuje po vystavení se slunci.

Případ by se dal rozdělit ještě dále na symptomy, které jsou intenzivní a na ty, které jsou zvláštní, tzn. nelze je vysvětlit hlavními potížemi, tzn. ani ekzémem, ani bolestmi hlavy.

Intenzivními symptomy tedy jsou:
  1. Světloplachost
  2. Pocit suchosti v ústech spolu s velkou žízní na chladné nápoje
  3. Bolesti hlavy
  4. Averze k tučnému
Zvláštní symptomy:
  1. Celkové zhoršení sluncem
  2. Zhoršení bolestí hlavy mezi 10 - 11 hod.

Tento soubor symptomů je to jediné, s čím musíme jednotlivé léky porovnat. Při podrobné analýze zjišťujeme, že lék Natrum muriaticum, nejenže pokrývá totalitu těchto symptomů, ale zároveň všechny z nich jsou pro tento lék klíčovými symptomy.

Jednou z hlavních chyb, která často nastane je, že homeopat dojde k názoru, že nemůže tento lék podat, protože Natrum muriaticum je uzavřené a depresivní, zatímco tento pacient není. Jinými slovy tak říkáme, "tento člověk má sice klíčové znaky Natra muriatica, ale to, že nemá ten a ten symptom znamená, že to není pacient Natrum muriaticum, protože kdyby byl, musel by ho přece mít" a považujeme za kontraindikaci symptom nebo symptomy, které pacient nemá.

Tato chyba je způsobena tím, že jsme si zvykli dívat se na pacienty skrze obrazy léků, jako kdyby nějaký lék určoval, jaké symptomy by pacient, který tento lék vyžaduje, měl mít. Například, že pacienti Natrum muriaticum musí být uzavření pacienti. Není to ale tak, že lék určuje symptomy, které pacient má, ale naopak. Pouze symptomy, které pacient má, určují lék.

To, že pacient nějaké symptomy nemá, není nikdy kontraindikací, takže v tomto případě zjišťujeme například, že pacient má na fyzické rovině klíčové a charakteristické symptomy Natra muriatica, zatímco mentální a emoční rovina je zdravá, tedy bez symptomů. Jinými slovy, pacient nemusí mít všechny symptomy léku, ale lék musí mít všechny charakteristické symptomy pacienta.

Co je to kontraindikace?

O kontraindikaci hovoříme ve chvíli, kdy pacienta nacházíme symptom či symptomy2, které jsou v rozporu s klíčovými symptomy léku, o kterém uvažujeme.Například ve výše uvedeném případě uvažujeme ještě o lécích Sulphur, Phosphorus a Pulsatilla.

Sulphur zvažujeme z toho důvodu, že stejně jako pacient má velkou žízeň na chladné nápoje a silnou světloplachost a pacient je zhoršen sluncem, což také odpovídá léku Sulphur. Nicméně v případu nacházíme kontraindikaci, jelikož tento člověk má silnou averzi k tučnému, zatímco Sulphur má silnou chuť na tučné.

Phosphorus odpovídá velké žízni na chladné nápoje a světloplachosti. Oba tyto symptomy jsou klíčovými symptomy Phosphoru. Nicméně Phosphorus je velmi zlepšený na slunci, zatímco náš pacient se na slunci zhoršuje, což je možno považovat za silnou kontraindikaci.

Pulsatilla je velmi zhoršená sluncem a má silnou averzi k tučnému jako náš pacient. Nicméně zatímco Pulsatilla je bez žízně, náš pacient má velmi silnou žízeň, což kontraindikuje Pulsatillu.

Proč člověk nemůže mít všechny symptomy léku?

Pokud si uvědomíme, že lék neurčuje symptomy pacienta, mnoho věcí se nám vyjasní. To jaké symptomy se během života objeví, závisí zejména na predispozicích člověka. Ve chvíli, kdy je organismus člověka oslaben vlivem, vůči kterému je citlivý, dojde k tomu, že se objeví potíže, ke kterým má konkrétní člověk sklony. Tyto potíže se všemi zvláštnostmi, které budou typické pro konkrétního člověka, zformují určitý obraz symptomů, který bude podobný některým lékům z homeopatické materie mediky a jednomu z nich bude podobný nejvíc. Takový lék označujeme jako similimum.

Stejný mechanismus vidíme při provingu, kdy je provedena zkouška potencovaného léku na vysoce citlivých jedincích. Citlivost je zde podmínkou, aby proveři reagovali na potencovanou látku. Hlavním cílem provingu je najít citlivost a predispozice konkrétního člověka které se vztahují ke zkoušenému léku, což jsou ty, které konkrétní lék dokáže u konkrétního člověka aktivovat. Pokud dojde po vysoce potencovaném léku u zdravého člověka k reakci, budou to právě ty části organismu, které jsou u daného člověka nejvíce citlivé, a ke kterým má zároveň daná substance největší vztah.

Každý ze zkoušejících potom bude reprezentovat pouze některé charakteristické symptomy, určitou část obrazu zkoušeného léku, nikoliv kompletní obraz. U každého z těchto lidí bude lék stimulovat jeho vlastní charakteristické predispozice, a proto je nutno vzít větší skupinu lidí, aby obraz léku byl kompletní. K získání kompletního obrazu (všech symptomů léku) je proto nutné vzít velkou skupinu lidí, protože u každého člověka dokáže lék stimulovat a vyvolat pouze ty symptomy, ke kterým má sklon.

Hahnemann toto popisuje v § 136: „Jak už bylo řečeno, určitý lék nemůže při zkouškách ve stavu zdraví vyvolat u jedné osoby kompletní škálu změn stavu, jež v organismu vzbuzuje. Ty se mohou zplna projevit pouze u velkého množství osob s různou, navzájem se lišící tělesnou i duševní konstitucí. Přesto však je zde tendence vyvolávat všechny tyto symptomy u každého člověka (§ 110). Děje se tak podle věčného, proměnlivého přírodního zákona, díky němuž se všechny účinky tohoto léku, dokonce i ty, které dokáže jen zřídka vyprovokovat u zdravého člověka, projevují u každého, komu je tento lék ve stavu nemoci při obdobných potížích podáván. Dokonce i při minimálním dávkování vyvolává tento lék, je-li zvolen homeopaticky, u nemocného umělý stav blížící se přirozené nemoci, který ho rychle a natrvalo (homeopaticky) zbaví jeho původní choroby.

Závěr

Je velmi zajímavé všimnout si souvislosti mezi provingem a odebíráním případu. V obou případech se v podstatě jedná o totéž, a sice nalezení individuální citlivosti pacienta spolu s jeho zvláštnostmi, které jej charakterizují. To nám u vyšetření a diferenciální diagnostiky lék pomáhá nalézt a v provingu nám to umožňuje pochopit individualitu léku. A pokud víme, co je na každém pacientovi ono zvláštní a co je zvláštní na každém léku, a dokážeme lék tímto způsobem přiřadit k pacientovi, jsme skuteční homeopaté, jak píše Hahnemann v § 3: "Jestliže si lékař zřetelně uvědomuje, co na nemoci má být léčeno v každém jednotlivém případě (rozpoznání nemoci- indikace), a pokud si zřetelně uvědomuje, co je na lécích, tedy na každém jednotlivém léku, oním zvláštním, oním hojivým (znalost účinků léku), a na základě jednoznačných důvodů dokáže ono uzdravující v lécích přizpůsobit nepochybným chorobným symptomům, jež na pacientovi rozpoznal, pokud jde o druh léku, který je pro daný případ z hlediska své účinnosti nejvhodnější (volba léčebného prostředku), o přesně potřebnou přípravu a množství tohoto léku (správné dávkování) a patřičný interval opakování dávky, pak musí dojit k uzdraveni. A konečně, pokud lékař zná v každém jednotlivém případě překážky bránící uzdravení a dovede je odstranit tak, aby obnova zdraví byla trvalá, dokáže jednat rozumně a racionálně a je skutečným léčitelem."