Opium a falešné štěstí

Jednou z hlavních indikací homeopatického léku Opium je stav blaženosti a štěstí, které u těchto pacientů nacházíme bez ohledu na okolnosti. Ať už trpí jakýmikoliv potížemi, tento výraz štěstí a blaženosti je často prvním znakem, který homeopata na myšlenku homeopatického Opia přivede. Člověk v tomto stavu budí dojem, jako by si plně neuvědomoval nebo nechápal "bolestivost" situace nebo závažnost své nemoci, mozek produkuje zvýšené množství endorfinů, což tomuto člověku zabraňuje být v kontaktu s "bolestivou realitou", a pacient tak nevnímá negativní emoce a je zaplaven pocity štěstí, a to i v situacích, kde to není přirozené.

Když jsem před pár měsíci na jednom ze svých seminářů přednášel o tomto léku, vyvolalo to velmi zajímavou diskuzi, která se stala mou inspirací pro tento článek. Jak může být pocit štěstí a blaženosti indikací pro lék? Jak můžeme štěstí označit za symptom? Znamená to, že se snažíme toto štěstí odstranit, aby člověk nebyl šťastný? Co máme na mysli pod pojmem skutečné štěstí?

 

Zdraví a nemoc v praxi

Každý člověk má ve zdravém stavu určité množství úzkostí, strachů, podrážděnosti, citlivosti, atd. Poměr jednotlivých charakteristik se různí od člověka k člověku a spolu s dalšími vlastnostmi tvoří individuální charakter. Tento charakter nebo také povaha každého člověka ve zdravém stavu není a ani nemůže být chápána jako součást choroby, protože zůstává v nezměněné podobě i ve stavu zdraví a také proto, že zdraví daného jednotlivce částečně definuje.

Např. pokud někdo řekne: celý život jsem byl extrovert, měl jsem rád lidi, miloval jsem společnost, ale od té a té doby se mezi lidmi necítím moc dobře, mám problém s vyjadřováním svých pocitů, atd., znamená to výraznou změnu od přirozeného stavu tohoto člověka (a přirozeného charakteru), což indikuje stav nemoci, která se projevuje jako odklon od předchozího stavu zdraví (a charakteru). Pro tohoto člověka není introverze přirozená, necítí se dobře, vnímá to jako změnu, omezuje ho to a tento stav je v tuto chvíli potřeba chápat jako nemoc, tedy odchylka od přirozeného stavu zdraví tohoto člověka. V tuto chvíli musíme vzít introverzi jako symptom, protože není pro tohoto člověka přirozená a on ji vnímá negativně.

Tento příklad není možné aplikovat plošně tím způsobem, že pokaždé, když člověk onemocní, změní se zároveň jeho charakter. To se stane pouze tehdy, pokud nemoc zasáhne mentální a emoční rovinu.
Vezměme další příklad: představte si jiného člověka, který je celý život introvert, což znamená, že jeho emoční rovina zpracovává všechny vnější informace interně, nikoliv externě, jak je tomu u extroverta. Tento člověk řekne: celý život jsem byl introvert, preferoval jsem samotu, když jsem měl nějaké problémy, musel jsem si někam zalézt a přemýšlet o nich a to byl způsob, jak jsem se s nimi vždy vyrovnal. Nikdy jsem nevyhledával společnost, i když jsem jí snášel bez problémů, když jsem v ní musel být, ale poté, co jsem prožil silný strach, najednou nemohu být sám, mám strach, že se mi něco stane, potřebuji lidi okolo sebe, musím každému říkat, co mi je, i když to pro mě vůbec není přirozené. V tomto případě je odchylkou extroverze, která je v tomto případě součástí panické poruchy a je nutné vzít ji v úvahu jako jeden z důležitých symptomů při výběru léku, protože představuje významnou odchylku od pacientova přirozeného charakteru. Pokud bude v tomto případě podán správný lék nebo série léků ve správném pořadí (vždy jeden lék v jednom čase), pacient se vrátí zpět do svého přirozeného stavu tedy introverze, která je pro něj normální a ve které se cítí dobře a sám sebou.

Vezměme třetí příklad: představte si člověka, který je celý život introvert a říká to samé, co v našem předchozím příkladu, tedy: Vždy jsem byl introvert, nikdy jsem nevyhledával společnost, ale nečinila mu větší problémy, když v ní musel být, ale teď, co mi zemřel dědeček, mám averzi k lidem a jediný způsob jak můžu existovat je o samotě. V tomto případě vidíte, že i přesto, že pacient zůstal introvertní, míra jeho introverze se zvýšila do té míry, že velmi omezuje život tohoto člověka, který tuto změnu vnímá negativně. Po podání léku v tomto případě introverze jako taková, ale dostane se do své přirozené podoby. Zmizí jen patologická introverze.

Charakter jako kombinace nezbytných charakteristik

Ve chvíli, kdy řekneme, že každý člověk ve stavu zdraví má určitou míru úzkosti, strachu, citlivosti, podrážděnosti, atd. napadne nás otázka, jak někdo kdo je zdravý v sobě může mít úzkost nebo strach? Ve stavu zdraví se strach, úzkost nebo cokoliv jiného neprojevuje negativním způsobem, ale pracuje ve prospěch daného člověka a objeví se pouze tehdy, když je to nutné. Zmíněné emoce jsou v určitých situacích nezbytné, a pokud bychom je neměli, nebyli bychom schopni vyrovnávat se s běžnými situacemi v životě a zároveň bychom ztratili pocit úplnosti, který je nezbytný pro pocit štěstí. Představte si např. že jdete lesem a najednou proti vám stojí divoké prase. Je to právě strach, který nás donutí utíkat, vylézt na strom (i když normálně na strom třeba nejsme schopni vylézt). Kdybychom necítili strach v této situaci, zvíře nás nejspíš zabije. Stejné je to i s jinými emocemi. Když ztratíme někoho, kdo je nám blízký, je přirozené, že jsme smutní. Smutek je velmi potřebný a žádoucí a pomáhá nám vyrovnat se se ztrátou, např. pomocí vzteku, pláče, a tím pomáhá celému organismu znovu nastolit rovnováhu. Pokud bychom nebyli schopni cítit smutek v takové situaci, znamená to, že nám chybí důležitá část emocí, což je možné označit za patologický stav. Pokud budeme cítit smutek, který nás bude paralyzovat a nebude mít léčebný efekt, jedná se také o patologický stav, stejně jako tehdy, pokud cítíme smutek bez důvodu. Jinými slovy, pokud je kterákoliv z těchto emocí přehnaná nebo chybí, ztrácíme pocit úplnosti, což vždy dříve či později vede k rozvoji nemoci.

Situace, ze kterých není úniku a jejich vliv

Ve chvíli, kdy člověk čelí silnému stresu, který je permanentní a ze kterého není možné uniknout (např. úraz jehož následkem je trvalé postižení), dochází nejprve k fázi, kterou je možno charakterizovat jako šok. V této chvíli je daný člověk ochromen velkým množstvím negativních pocitů, jelikož si uvědomuje dopad této dramatické situace na svůj život a život své rodiny a v takové chvíli jej přirozeně napadají otázky jako: je toto postižení trvalé? Jak dlouho tato situace může nebo bude trvat? Jak se změní můj život a život mé rodiny vlivem těchto okolností? Je nějaká šance na změnu této mého stavu nyní nebo kdykoliv v budoucnosti? Budu schopen čelit takové situaci? V této fázi je člověk absolutně pod vlivem situace a dá se říci, že většina lidí bude v této fázi mít víceméně velmi podobné pocity.

Později, když je tato "primární" fáze u konce, má organismus dvě možnosti a reakce na sebe bere mnohem individuálnější podobu. V závislosti na konkrétním člověku a jeho citlivosti se organismus snažit najít způsob, jak se se stresem, pramenícím ze situace vyrovnat. První možností je, že organismus akceptuje situaci a nalezne způsob, jak se s ní vyrovnat a překoná ji. Toto je velmi zdlouhavý proces a nenastává automaticky a člověk může dlouho zkoušet mnoho způsobů jak se ze situací vyrovnat. Například objeví aktivity, kterým se může se svým handicapem věnovat a které mu přinášejí radost. Pokud je organismus dostatečně silný aby situaci překonal, podaří se mu pozvolna najít znovu vnitřní klid a tito lidé získají velmi hluboký pocit spojení se životem, a to často mnohem silnější, hlubší a opravdovější než před takovou situací.

Takový pocit štěstí je mnohem subtilnější a není zjevný. Člověk se nesměje tolik jako dříve ale uvnitř cítí hluboké spojení se svým životem. Lidé, kteří podobné situace ve zdraví překonají, se zdají vážnější než dříve ale uvnitř cítí velmi hluboký klid, jsou láskyplní a v důsledku svých zkušeností a postojům i moudří.

Tento pocit vnitřního klidu, lásky a spojení se životem je vnímán jako celkový pocit štěstí. Člověk poté co překoná sám sebe si je vědom všech svých částí (se kterými byl během tohoto procesu konfrontován) nachází opravdové spojení sám ze sebou, svým životem a cítí se úplný a kompletní. Je sice fyzicky omezen vlivem následků úrazu, ale na druhou stranu více vyvinutý spirituálně. Je to, jako kdyby vnitřní inteligence organismu nahradila fyzický handicap vyšší úrovní spirituálního uvědomění. To, co pozorujeme v takových případech je, že pokud člověk znovu získá pocit štěstí, kvalita tohoto štěstí je mnohem hlubší a člověk jej prožívá více uvnitř, zatímco jeho vnější projevy jsou mnohem méně viditelné.

Druhou možností je samozřejmě, že stres pramenící ze situace je silnější než organismus a člověk tak není schopen situaci čelit a organismus se nedokáže svými silami stresu zbavit. Pokud se toto stane, stres se hromadí uvnitř na místech, která jsou v daný moment nejslabší a predisponovaná. V takovém případě se organismus snaží stresu zbavit v příležitostných záchvatech nemoci, což se může projevit jako migrény, ekzém, epilepsie, deprese, panické stavy, atd. v závislosti na individuální genetické zátěži daného člověka. Jelikož ale organismus nemá dost síly, aby se prostřednictvím symptomů stresu zbavil, je každý pokus o obnovu rovnováhy neúspěšný a migrény, ekzém, deprese, atd. se znovu vrací.

Skutečné versus falešné štěstí

Když se nyní vrátíme na začátek, uvědomíme si, že skutečné štěstí neznamená nevnímání bolesti, ale naopak její prožití. Skutečné štěstí není stav euforie, ale stav spojení se životem a pocit úplnosti. To, že si člověk není vědom vážnosti a "bolestivosti" situace mu zabraňuje cítit. A pokud přestaneme cítit, ztrácíme jednu z nejdůležitějších částí, kterou máme a díky níž můžeme opravdové štěstí prožívat.