Jak se stát nezaujatým pozorovatelem?

Všichni z nás, kteří se zabýváme klasickou homeopatií, jsme již slyšeli pojem "nezaujatý pozorovatel". Co to ale znamená? Je skutečně tak důležité se jím stát? A pokud ano, existuje nějaký způsob, jak na to? Dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem a napadlo mě, že by mohlo být užitečné napsat článek o nezaujatém pozorování a vnitřním stavu, který je k tomu zapotřebí.

Jedná se totiž o téma velmi aktuální, protože nikdo z nás není stoprocentně nezaujatý, což zejména při odebírání případů značně snižuje naše šance "vidět" to důležité. Čím více se tomuto stavu přibližujeme, tím jednodušší se pro nás homeopatie může stát. Jak je to možné? Protože čím více se někdo nachází ve stavu, který mu umožňuje být nezaujatým pozorovatelem, tím lépe se ostatní lidé cítí v jeho přítomnosti a tím snadněji mu sdělují to, co je zapotřebí k nalezení správného léku. Zdá se to jednoduché a ve své podstatě to jednoduché je. Jediné, co musíme změnit, je naše myšlení.

 

Naše zaujatost a předsudky

Abychom pochopili pojem nezaujatý pozorovatel, zkusme si nejprve říci něco o tom, co to znamená být zaujatý, respektive mít předsudky. Zaujaté pozorování má mnoho podob a v homeopatické praxi se vyskytuje v následujících situacích:

Představte si, že k vám přijde pacient a vy okamžitě cítíte silnou antipatii. Něco vám na něm vadí. Nelíbí se vám, jak mluví, jak vypadá nebo jak se chová. Ať je to cokoliv, pravdou zůstává, že daný člověk ve vás vyvolává negativní pocity. Ty způsobí, že jste podráždění, nervózní, nemáte náladu, nebo se vlastně nechcete s daným člověkem vůbec bavit, jste na něj nepříjemní.To vše pochopitelně značně ovlivňuje vaši schopnost mu pomoci a jeho ochotu vám něco říct. Může se také stát, že daný člověk je arogantní a vy se cítíte dotčeni a říkáte: "Jak si vůbec může dovolit se ke mně takhle chovat nebo mi toto říkat?" Naší přirozenou reakcí pak bude chuť mu to nějak vrátit. To se znovu odrazí na kvalitě našeho úsudku a situace se jen eskaluje, bohužel jak k našemu, tak k pacientovu neprospěchu.

Zaujaté pozorování ale nemusí mít takto dramatický průběh. Může se stát, že je vám pacient naopak sympatický nebo máte neutrální pocity, ale z nějakého důvodu si o něm uděláte určitou představu (předsudky), a tato představa ovlivní výběr léku. Například je bledý a vy automaticky pracujete s tím, že má anémii, aniž byste si to ověřili. Nebo vám "připadá", že vypadá jako určitý lék, a i přesto, že na potvrzující otázky na daný lék odpovídá negativně, deformujete informace tak, abyste sami pro sebe získali ospravedlnění daný lék podat. Zkuste si představit homeopata, který se na základě toho, že pacient má šedivé vlasy, rozhodne, že mu dá Lycopodium. Jeho myšlení se upne na daný lék a jeho jedinou snahou bude "dostat" pacienta do obrazu Lycopodia. Chtěl by od pacienta slyšet, že má výraznou chuť na sladké a ráno se cítí velmi unavený, ale pokládá uzavřené otázky a snaží se vytvořit uměle sám pro sebe případ Lycopodium i když objektivní informace daný lék nepotvrzují nebo jej dokonce kontraindikují. Rozhovor se pak často odehrává následujícím způsobem:

Homeopat: „Chutná vám sladké?
Pacient: „Ne nijak výrazně, spíše preferuji slané.
Homeopat: „Ale no tak, to si nikdy nedáte sladké?
Pacient: „Ale jo, někdy ano, jen mám slané raději“.
Homeopat: „Takže si ho přece jen někdy dáte, že ano?
Pacient: „Ano.“
Homeopat si nyní zapíše informaci o tom, že pacient má silnou chuť na sladké (o slaném ani zmínka).
Homeopat: „Jak se cítíte ráno?
Pacient: „Dobře, bez problémů.
Homeopat: „To mi chcete říct, že ráno vstanete, hned jak zazvoní budík?
Pacient: „V podstatě ano.“
Homeopat: „Hned v tu vteřinu, jak zazvoní?
Pacient: „Ne to ne, prostě zazvoní, zamáčknu ho a potom vstanu.
Homeopat: „Ale ne hned v tu vteřinu, že ne?
Pacient: „Ne, to asi ne.“
Homeopat si nyní zapíše informaci o tom, že pacient je ráno zhoršen a doporučuje Lycopodium.

Způsobů, jak se zaujatost, tedy jednání, kdy máme o daném člověku určité předsudky, projevuje, je velmi mnoho. Všechny ale mají něco společného, a sice to, že zaujatost vychází z našeho vnitřního stavu. To, že reagujeme a cítíme se negativně v uvedených situacích, je pouze důsledek našeho vnitřního stavu, který se při kontaktu s pacientem projeví.

Často v tom hraje velkou roli naše vlastní ego. Čím více jsme pod jeho vlivem, tím méně jsme schopni být nezatížení předsudky a naše vnímání se stává lineární. Co to přesně znamená? Že všechny naše myšlenky, pocity a činy jsou koncipovány tak, aby nás "chránily před selháním". V takovém stavu vnímáme svět kolem nás (a lidi v něm) černobíle, takže vše je buď černé nebo bílé, špatné nebo dobré, buď jsme nejlepší, nebo nejhorší, buď vyhrajeme, nebo prohrajeme.

Je to náš obranný mechanismus, který za účelem ochrany našeho (zraněného) ega dělá vše proto, aby jej chránil. Důsledkem toho je, že v jakékoliv situaci, ve které čelíme potenciálnímu neúspěchu, reagujeme přehnaně. Jednoduše děláme vše proto, aby k neúspěchu nedošlo, protože jej v důsledku našeho lineárního myšlení vnímáme jako něco fatálního.

Tak vznikají situace, kdy se bojíme soustředit na pacienta, protože známe jen omezené množství léků. Podvědomě se pak bráníme tomu, že by pacient mohl potřebovat lék, který mezi nimi není, a tak pracujeme s tím, že potřebuje jeden z léků, které známe. Tímto způsobem si podvědomě vytvoříme případ Lycopodium a "chráníme" tím sami sebe před zjištěním, že naše znalosti nejsou dokonalé. Očekáváme, že pacient prostě "musí" potřebovat jeden z několika léků, které známe a raději podvědomě obelháváme sami sebe i pacienta, abychom ochránili naše ego.

Stejné je to v situaci, kdy si do nás pacient rýpne ohledně neúčinnosti homeopatie a my reagujeme podrážděně. Proč? Protože si nevěříme, pochybujeme a pacient pouze tyto pochyby vynese na světlo. Pak je pro nás jednodušší zlobit se na pacienta, než čelit našim vnitřním slabostem.

Lineární versus otevřené myšlení

Je zajímavé podívat se na rozdíl vnímání takových situací u člověka zatíženého předsudky a člověka, který má otevřenou mysl. Člověk uvažující lineárně, tudíž ten, který je zatížený předsudky, bude všechny situace vnímat buď jako pozitivní, nebo jako negativní. Čím více jsme totiž ovládáni egem, tím větší jsou naše očekávání od ostatních, např. jaké informace nám druzí mají sdělit (když myslíme na Lycopodium, očekáváme, že nám jej pacient potvrdí), jak se k nám mají chovat, co nám mají dát, jak se na nás mají dívat nebo jakým způsobem o nás mají přemýšlet. Toto vše významným způsobem znemožňuje skutečné vnímání, kterého jsme schopni pouze, když je naše mysl otevřená.

Otevřená mysl znamená, že jsme otevřeni čemukoliv, co zrovna přichází. Nemáme předsudky, protože nic neočekáváme. Jsme otevřeni tomu, že daný případ nebudeme schopni vyřešit nebo že daný pacient potřebuje lék, který ještě neznáme. Nesvírá nás strach, že uděláme chybu, protože ji nevnímáme negativně jako selhání, ale jako příležitost k vlastnímu růstu. Nevadí nám, když nejsme nejlepší, protože víme, že do toho, co děláme, dáváme celé své srdce. Nedotýká se nás, když pacient pochybuje o homeopatii, protože víme, že na to má právo a že pochyby vycházejí z jeho vnitřního stavu, a proto víme, že to není to nic osobního a nemá to s námi vůbec nic společného na rozdíl od stavu, kdy jsme ovládáni egem, ve kterém máme pocit, že všechno má s námi něco společného, protože máme přehnaný pocit vlastní důležitosti.

Uvědomění si, že chování našich pacientů vychází z jejich vlastních potíží, kterými trpí a stává se tak součástí celkového obrazu nemoci, nám může pomoci zachovat v takových situacích chladnou hlavu a nenechat se tolik ovlivnit jejich i vlastními emocemi, protože si uvědomíme, že za tím není nic osobního. Čím více jsme si vědomi této skutečnosti, tím lépe dokážeme v takových situacích vidět "širší obraz toho, co se děje". Díky tomu jsme pak schopni danou situaci mnohem lépe zvládat a věřte nebo ne, naše schopnost najít správný lék se tím dramaticky zvýší. Například proto, že místo toho, abychom aroganci brali jako osobní útok, vezmeme ji prostě v úvahu jako symptom.

Další pomůckou může být například to, že pokud v nás něco nebo někdo vyvolává silné negativní emoce, je užitečné snažit se pochopit, proč to tak je. Pokud se na to totiž díváme tímto způsobem, dokážeme většinu negativních situací tohoto typu vnímat jako příležitost k tomu, dozvědět se něco víc o sobě samém, což je ideální startovní bod pro osobní růst.

Závěr

Čím více se nám daří vymanit se z okovů našeho ega, a tím i našich strachů, tím více se naše mysl stává otevřenější. A jelikož to, co máme uvnitř, vždy utváří naši realitu navenek a čím více jsme my otevření, tím více jsou otevření i pacienti v naší přítomnosti, může pro nás právě otevřenost našich pacientů být signálem, že se nám náš záměr být nezaujatými pozorovateli daří.